Kdy jste na GJK studoval , jaký k němu máte vztah?

Já do dnešní budovy GJK přišel poprvé v roce 1953. Do 5. třídy obecné školy. Tehdy to byla pátá jedenáctiletá střední škola. První a druhou třídu jsem absolvoval na venkově nedaleko Sobotky. Pak jsem šel do Prahy na Norbertov. Když tam začala přestavba, táta mě přesunul na Pohořelec. Tehdy to byla ulice Pionýrů. Zajímavé je, že ta budova vypadala jinak. V každé třídě bylo jenom jedno velké okno. Dělal jsem tam závěrečné zkoušky. To mi bylo patnáct a vypadaly jako maturita. Tahali jsme si otázky, byla tam komise a zkoušeli nás ze čtyř předmětů. Třídního jsme měli Drahoslava Strnada, v osmé  Antonína Peera. Měli jsme vynikajícího fyzikáře Frydrycha. Vynikal tím, že dělal hodně pokusů. Z optiky, elektřiny, a to mě zaujalo… Vlasta Ganzwohlová učila češtinu a učila mě už dřív na Norbertově.

 

Čím pro Vás GJK je ?

Trávil jsem na něm vlastně celý život.  Asi je mým osudem. Do budovy, kde jsem se školou začal, jsem se oklikou vrátil, a nakonec tam se školou i definitivně skončil. Po osmé třídě jsem odešel na pedagogickou školu v Ostrovní ulici. Pak jsme se stěhovali na Smíchov, a protože já byl v posledním existujícím ročníku, ta škola končila, tak nás na poslední rok přestěhovali ještě do Holešovic. Tam jsem maturoval. Pak jsem chtěl studovat dál, ale nemohl jsem. Musel jsem do praxe. Učil jsem v Broumově. Hned jsem byl třídní šesté třídy. A taky jsem učil všechno. I češtinu. Ještě jsem neměl specializaci. Byl jsem tam rok. Teprve potom jsem dostal doporučení na vysokou.  Tak jsem se zase mohl vrátit do Prahy. Na konci vysoké školy jsem hledal místo. Napadlo mě, že se zeptám na Pohořelci.  Tehdejší zástupce Zdeněk Mihulka si na mne vzal kontakt. Měl jsem před sebou ještě celý poslední ročník a státnice.  Půl roku na to u mne zazvonila sekretářka paní Helbichová, že nemají chemikáře, ať se zastavím. Tak jsem nastoupil ještě před státnicemi.  Hned jsem dostal třídnictví a plný úvazek- chemie fyzika… Dopoledne jsem učil, odpoledne psal diplomku a připravoval se na obě státnice. Odučil jsem, hned běžel do laboratoře a večer se učil…

 

Jaká je Vaše nejhezčí vzpomínka? Máte nějaký nezapomenutelný příběh z GJK ?

Já na všechno vzpomínám moc rád… Na kolegy i na žáky… Byl jsem tam opravdu spokojený a nic konkrétního mě nenapadá.  Zajímavé bylo, že jsem tam dlouho byl z učitelů nejmladší. Všichni byli minimálně o deset let starší. Vlastně velkou radost jsem měl, když se v roce 1990  stal ředitelem Jirka Růžička. Kolega, se kterým jsme jezdili na branné kurzy, na lyžařské výcviky…   Když  nastoupil  měl jsem radost, že už přišel někdo mladší než já…

 

V čem Vás GJK nejvíce ovlivnilo?

Těžko říct, já vlastně nemám moc srovnání. Jenom vím, že jsem tam učil strašně rád.

 

Na koho z GJK nejraději vzpomínáte?

Neumím někoho konkrétního jmenovat.  S kolegy jsem vycházel se všemi… prostě nemám žádné nehezké vzpomínky… Ani na studenty.

 

 

Jaký to byl pocit, když jste se vrátil jako učitel?  

 

Krásný. Bylo milé, že jsem nastoupil do prostředí, které už jsem znal.  I když škola už vypadala trochu jinak. Prošla opravou a už tam nebyla ta velká okna. V každé třídě byla tři menší. A také byla nová fasáda. Milé třeba bylo, že se moje češtinářka stala mojí kolegyní. A takových bylo víc. I když mě znali jako kluka, uznávali mě jako učitele. Bylo to vstřícné prostředí… Jediné, co mě trochu znervózňovalo, že jim nedokážu tykat. Některým jsem vykal pořád….

 

Jak moc se za dobu Vašeho působení GJK změnilo ?

Učil jsem i fyziku a nakonec i elektrotechniku. To byl můj koníček. Ale nejvíc jsem se zapsal jako chemikář. Chemie totiž neměla svoji odbornou učebnu. Tak jsem ji začal postupně vybavovat. Laboratorním sklem, chemikáliemi a dalšími pomůckami… Vznikala do slova na koleně. Ve druhém patře. Tam byla veliká místnost, kterou jsem nechal přepažit na posluchárnu a kabinet. A to je zázemí pro chemii dodnes. A dneska jsou tam ještě dvě další laboratoře. Ty vznikly během přestavby v 80. letech. To mě moc bavilo, že jsem mohl zasahovat do toho, kde co bude. To už jsem byl zástupce. Spolupracoval jsem s architektem. Byly to obrovské změny. Ale o všem jsem se radil s kolegy. Třeba s tělocvikáři. Tak vzniklo to točité schodiště z kabinetu TV nebo galerie. Při téhle přestavbě byl velký problém s vedlejší budovou Hládkov.  S propojením. Naše budova patřila magistrátu, Hládkov zase Praze 6. Navíc ta budova byla úplně zničená dřevomorkou, takže z ní před rekonstrukcí zůstaly jen obvodové zdi.  Těší mě, že jsme nakonec vyřešili všechno. I když to stálo hodně úsilí.

 

Jako zástupce ředitele jste dělal i rozvrhy ?

Dlouho to dělal Zdeněk Mihulka.  Měl takový speciální systém barevných papírků. Všechno se dělalo ručně. Když přestal být zástupcem, vystřídal ho kolega Milan Kolín a rozvrhy byly na něm. Ten papírkový způsob modernizoval. Začal používat velký plech a magnety. Až pak jsem se rozvrhů dobrovolně ujal já. A taky jsem od metody Zdeňka Mihulky dospěl k  vlastní. Dvě velké čtvrtky, obyčejná tužka a guma. Když jsem  někoho napsal do hodiny, tak jsem ho hned  v seznamu  vygumoval. A stejné to bylo s učebnami. Guma fungovala jako  pojistka před chybami. A když přišel počítač, ze začátku jsem to do něj jen přepisoval.  Neexistoval program, který by mě nahradil. Dál jsem to musel vymýšlet a gumovat. Ale chybu, když jsem ji někde udělal, odhalil neomylně.

 

Jak vidíte současnou mladou generaci? Jsou studenti jiní než dřív?

Už jsem ze školství pryč přes deset let, ale myslím, že děti, studenti jsou pořád stejní. Pořád bylo nejdůležitější je zaujmout. Jen to možná později, v té konkurenci moderních vymožeností, bylo těžší a těžší. Ale stejně si myslím, že studenti se nemění… Pořád dělají stejné hlouposti a zkouší na učitele stejné věci…Možná jsou teď sebevědomější než dřív.  Vždycky byli z části odrazem své doby.